25.2.2013 - Tandori
Včera jsme si s bráchou připadali jako sibiřský huskiové. Jeli jsme ráno na výlet na jednu louku, co máme kousek za městem. Páníčci asi neviděli tu tunu sněhu, co všude leží a že prý se tam krásně vyběháme. No, nejenom, že jsme se nevyběhali, ale navíc jsme zapadli s autem. Páníček chytil nerv, všechny nás tam do jednoho seřval, a pak jsme šli odhrabávat sníh kolem kol, abychom vůbec mohli vyjet.
Takže místo saní, který husky tahají, jsme tahali auto ze sněhu. Každopádně jsme se s bráchou hodně snažili, a díky tomu jsme se asi po deseti minutách dostali opravdu zpět na silnici. Páníček se pak uklidnil a my mohli jet domů paničce na klíně, to bylo žůžo.
Zbytek výletu se pak konal už jen po sídlišti, kde byly zprůchodněné malé cestičky místo chodníku. Nám to ale s bráchou nevadilo, my lítali v tom sněhu, že prý nám byla vidět jen hlava. Doma jsme pak za odměnu dostali plněné střívko kuřecím bujónem, takže se výlet nakonec vydařil. Padli jsme s bráchou pěkně na gauč do připravených dek a chrápali až do pozdního odpoledne.
Pak jsme šli znovu ven, tentokrát už jen na sídliště, panička tu louku, zaplať Pánpes, rovnou vynechala. Ze sněhu tam mláďata dvounožců uplácala takovýho bachratýho chlápka a musím přiznat, že jsem se ze začátku trochu bál. Měl ořechy místo knoflíků a v ruce nějakou větev. Čekal jsem, jestli na nás bude útočit, ale on stál, ani se nehnul. Tak jsem čekal dalších deset minut, ale pořád stál. Nakonec mě panička vzala do ruky a šli jsme se na něj podívat zblízka. Zjistil jsem, že není živej a že se mu dá krásně počůrat to jeho velký břicho, co stálo na zemi. No a pak když jsem viděl o kus dál dalšího, tak toho jsem počůral už rovnou, nebál jsem se ani trochu.
Abych to shrnul – včera jsme krásně ukončili zimní sezónu a od týhle chvíle už se budeme těšit na jaro, abychom zase mohli jezdit po pořádných výletech a chodit na dlouhý procházky.