2.1.2011 - Nicolas
Dobrý den do Poříčan,
tak jsem úspěšně zvládl první dva týdny v nové rodině a řeknu Vám, že se událo spousta věcí…
Už si začínám zvykat na svoje nové páníčky, pořád se s nima mazlím a lezu za nima raději i na záchod, aby pořád věděli, že mě mají. Víc jsem závislý na paničce, to je jasný, to je přece moje máma. Pán někdy žárlí, tak to jdu vždycky i k němu, aby mu to nebylo tak líto.
Vždycky, když se vyběháme venku nebo si pohrajeme doma, tak se uložím na gauči, mám tam udělaný svoje místečko. Gauč byl ze začátku ale na mě moc vysoký a já jsem tam neuměl vyskočit, a paničku už nebavilo mě pořád vysazovat, tak mi tam udělala schůdky z polštářů. Teď už lítám na gauč, kdykoliv se mi zachce a dolů skáču jedna báseň J Až prý trochu povyrostu, tak schůdky zruší a já se naučím skákat na gauč bez nich. Už to pilně trénuju.
Hodně se teď kamarádím se dvěma pejsky z rodiny od pána. Jsou to nějací džek raslové nebo jak se jim říká. Ten mladší (Sam) mě ze začátku moc nemusel, pořád mi dával najevo, že je lepší než já, ale já si z toho nic nedělal a tak dlouho jsem dělal hodnýho pejska, až pochopil, že ho nechci ohrožovat a brát mu jeho pozici. Teď už spolu lítáme venku, honíme se za klackem a tak. Je to fajn. Páni, co já toho teď nalítám venku. Občas je zima, ale to mě panička hned navleče do mojí nové mikinky, která vypadá jako vlajka České republiky. Na můj původní svetřík jsem si čůral, protože byl moc velký, takže jsem dostal novou mikinu. Nejsem moc otužilý, hned se začnu klepat, takže když se teplota blíží nule, nebo když jdeme ven na delší dobu, tak jdu oblečený. Už jsem si na to zvykl, není to tak hrozný. A všichni mi říkají, že jsem vlastenec J
Minulý týden jsme byli s páníčkama a s psíma kamarádama v ZOO. Ty bláho, tady bylo ale pachů. Byl jsem ve svým živlu. Všechno se mi tu moc líbilo. Štěkal jsem na lední medvědy a na tygra, všichni se smáli. I počasí docela ušlo. Pak si páčkové sedli pod takový vyhřejvátko a dali si klobásu. Mohl jsem sedět na klíně, protože mi byla zima. Byl jsem úplně zlatý, vůbec jsem nežebral o jídlo, naopak jsem usínal, bylo toho na mě moc. Když jsme se pak vrátili, tak jsem byl úplně tuhý až do večera.
Za svůj největší úspěch za uplynulý týden považuji to, že po pár mnou předvedených divadelních představení se páníčkové rozhodli jet vrátit do obchodu klec i tašku na nošení J To jsem borec, co? J Kdykoliv mě zavřeli do klece, spustil jsem představení „týraného psa“, což, jak jsem předpokládal, nenechalo páníčky klidnými a z klece mě pustili. Zkoušeli mě sice okřiknout FUJ a podobné nesmysly, ale já se nedal. Byla to hra nervů a já ji vyhrál J Nechali mě v kleci, když vysávali a uklízeli, abych se jim prý nemotal pod nohama, takže to jsem tam chtě nechtě musel vydržet, protože přes vysavač bych stejně nebyl slyšet. Ale pokud jde o to, že mě začali trénovat na samotu, tak to jsem v kleci vyváděl, že jsem byl slyšet ze sedmého patra až na ulici. Takže po pár dnech přišli páníčkové na to, co já už věděl dávno – klec zůstane nevyužitá. Nebyla prý nejlevnější, takže než aby ji nechali stát v pokoji, vyjeli jsme do obchodu ji vrátit a s tou příležitostí jsme vrátili i tu tašku, do které si mysleli, že mě budou dávat. Za vrácené penízky mi nakoupili pamlsky a hračky, páni já se mám, jsem majitelem nejvíc hraček z celého sídliště J
No, abych se jim za tenhle vstřícný krok odvděčil, tak si s hračkami pěkně hraju a jsem ten nejhodnější pejsek na světě. Panička se mnou dovádí v přetahování a pán mě zase nechává aportovat. Už mě učí povel sedni, povede se mi to tak jednou ze tří a to pak panička výská radostí J Koupili nějaké malé granulky (Royal Canin Educ – pozn.paničky), které mi dávají, když se mi něco povede. Ty jsou moc dobré, takže se snažím.
Včera jsme zase byli s psíma kamarádama v lese na dlouhé procházce. Potkali jsme pár pejsků, lidí i kočárků, bylo to moc fajn. Na neznámé pejsky už skoro neštěkám, jen někdy, když jsou velcí a když nevím, co od nich mám čekat. Ale pak mě stejně přemůže zvědavost a jdu se s nimi očuchat. Zatím jsem měl štěstí na samé kamarádské pejsky, což je fajn J
Málem bych zapomněl – už jsem zcela propadl kouzlu zvedání nožičky při čůrání – páni, s tímhle trikem se dají pěkně očůrat lampy, sloupy i zdi domů. Jen když se mi chce hodně čůrat, tak na to ještě zapomenu, ale nebojte, to všechno přijde J Taky už netrpělivě čekám, až mi vypadne poslední zub, co mám navíc, zatím drží jak židovská víra, ale já pořád něco koušu a tak se toho určitě brzy zbavím J
Silvestra jsme s páníčkama trávili u páníčkovo ségry, bydlejí v klidnější části Prahy, a tak mi dělobuchy a bomby ani nevadily. To Maxík (pes ségry) se docela bojí, vždycky se schovává pod stůl nebo pod gauč. Po půlnoci mě pánové nechali s Maxem samotného doma a šli ven střílet ohňostroje. To mi vůbec nevadilo, vůbec jsem neštěkal ani nekňoural, byl jsem zkrátka vzorný, asi, že jsem tam nebyl sám, ale s Maxíkem. On se bál, tak jsem musel ukázat, že jsem statečný, ne? J
To doma, když mám být sám, přestože mám teď k dispozici celý byt, tak kňučím a občas štěknu, aby všichni věděli, že se mi to nelíbí. Sice tam taky nejsem sám, mám tam ty 3 divný psy, co neumějí štěkat, ale ti jsou většinou zalezlí na skříni nebo někde ve vejšce a chrápou. Pořád se je snažím nalákat ke hře, ale oni se pořád moc nedají. Tak aspoň, když přijdu z venku, tak se vzájemně olízneme čumáky. Oni jsou zvědaví, čím voním z venku a já se aspoň cítím důležitý – je to fajn pocit J