22.11.2012 - Procházka historickým centrem Prahy
Páníčkové se po delší době rozhodli, že se musíme opět otrkat a poznat něco nového. Když to řekli nahlas, tak se nám s bráchou stáhl řitní otvor tak, že by jím neprošla ani nit. Čekali jsme zase nějakou hrůzu v podobě vlaku, metra a podobných životu nebezpečných věcí. Nakonec se ale z toho vyklubala procházka Matičkou Prahou, což se zdálo, že není tak zlý.
No poučil jsem se, že neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Náš branný den začínal na Loretánském náměstí, kde jsme zaparkovali auto, a od té chvíle jsme už s bráchou museli po svých a ještě ke všemu na vodítku.
Nejdřív jsme se zašli podívat, kde bydlí alfa samec dvounožců – říkají mu prezident. Řeknu vám, jeho byt byl nejmíň 18+5. A prý bydlí jen se svojí manželkou, no nechápu, jak může všechny ty místnosti využít. Každopádně jsme s bráchou pyšný, že jsme mohli označkovat jeho barák, což asi moc psů udělat nemohlo.
Kolem hradu byla spousta dvounožců, a všiml jsem si, že dost z nich má oči jako já, když jsem hodně ospalej. Všichni z nich bez výjimky měli na krku foťáky a fotili si ten obrovskej barák toho našeho alfa samce. To náš páníček udělal jen jeden snímek, abychom se pak mohli chlubit, že jsme tohle celé absolvovali.
Pak jsme sešli dolů kolem domu, kde prý bydlel nějaký slavný dvounožec, co psal básničky a dostali jsme se do jednoho chrámu, kde to vonělo kadidlem. Měli tam krásný barevný okna a na takových velkých lavicích jsem viděl pár broučků, co rádi mlsaj dřevo. Museli jsme tam být potichu a celý to tam bylo takový v pološeru, byl jsem rád, že jsme se pak dostali ven.
Kdybych ale věděl, co mě čeká, tak bych raději dosud seděl na jedný z těch velkých dřevěných lavic. Z chrámu jsme totiž přišli na Karlův most. Takovou koncentraci lidí jsem neviděl ani v tom nejhorším filmu. Chtěli jsme bejt s bráchou statečný, ale po pár vteřinách nás páníčkové vzali do ruky, jinak by nás ty lidi ušlapali. No, je fakt, že v tý ruce jsme byli víc lidem na očích a dostali jsme se tak do naší obvyklé role „rozkošných pejsků“. Celý most jsme tedy absolvovali jako psí knížata a na nohy nás dali zase až před Staromákem. Ne, že by tam těch lidí bylo míň, ale musím uznat, že tam byl trochu větší prostor, takže to nakonec nebylo tak zlý.
Docela mě překvapilo, že jsme nebyli jediný zvířata v historickém centru. Byla tam spousta koní a dokonce i pár psů, asi se taky museli otrkat, chudáci…
V závěru všeho jsme se stejně nevyhnuli městskému hromadnému prostředku. Abychom se totiž dostali zpátky k autu, tak jsme museli jet tramvají. Sice to bylo asi jen deset minut, ale stejně už bych to nechtěl absolvovat znovu.
Co říct závěrem? Bylo to dost náročný, nožky nás bolely, ale hlavně jsme to přežili, což je nejdůležitější. Odteďka se budeme muset s bráchou tvářit dost sebevědomě, aby si páníčkové zase neusmysleli, že se musíme otrkat a zažít něco výjimečného, což začínám pokládat za synonymum k hroznému…